Tedy budiž jaro 

Dívám se do tmy na všechny své prohry, u toho buší mi srdce, asi trochu prudce. 

Je to horší v zimě i po tom zatraceným víně, jak je delší noc, mám těch děsů moc. 

Tak nějak už nám končí zima a i když ještě občas cenní zuby, stejně už všichni pomalu pokukujeme po jarních věcech v šatníku a ze dna šuplíku se na nás pobaveně zubí plavky. I já se začínám připravovat na teplejší dny a to tím, že dopíjím zásoby a přestávám kupovat další červené víno. Více světla do domu mi tak přináší nejen jarní rovnodennost, ale i můj úsměv nabarvený rudo tmavými zuby od toho lahodného leč zrádného moku. No co, Morava tím neschudne, jen přesedlám na bílé. 

Ale než svůj plán - zbavit domácnost červeného - uskutečním,  hodlám si s ním ještě udělat fotečku. Takový red wine mood by to měl být. Žádná stolovka z Facebooku. Chci zapadající oranžové slunce, jehož paprsky si prodírají cestu škvírami koloniálních žaluzií, aby se ho samy ještě mohly dotknout a ochutnat. Na své cestě se přitom ještě lehce otřou o krásné nahé ženské tělo, protože každá sklenička vína je bez diskuzí nejkrásnější v jemné ženské dlani a pak teprve spočinou na sítnici nadšeného pozorovatele. A mám plán. Heč. Jenom mi chybí ty koloniální žaluzie, oranžové zapadající slunce a tím pádem i jeho nemravně chtivé paprsky. Tak co s tím. Nejraději bych odjel k moři, tam už bych něco vymyslel. No a proč vlastně ne?! Stejně teď pár dní nic nemám, takže proč ne. Pečlivě jsem zvažoval destinace a nakonec jsem vybral Karibik. Ostrov zalitý sluncem ve tvaru motýlích křídel bude přímo pohádkový. A navíc bez nežádoucích úředních formalit, neboť Guadeloupe je zámořským departmentem Francie a patří tak do EU. Tak letím.

Tančící záclony uprostřed bílých oprýskaných dřevěných dveří občas odhalí terasu s houpací pohovkou zavěšenou na kovovém řetězu. Ta se vlní v bocích do rytmu vánku, který přináší slaný dech Atlantického oceánu. Šumivé basy valících se vln pátrají po endorfinech ukrytých hluboko v mé hlavě a daří se jim to. Skrze staré okenice pronikají poslední paprsky dne, aby odhalily Mandy, místní dívku, kterou jsem přemluvil na focení. Její dokonale hladká kůže je v přítmí pokoje viditelná jen v tenoučkých proužcích na křivkách jejích boků., které mění svůj oblý tvar do rytmu kroků, když míří směrem ke mně. Na její vypnuté čokoládové kůži klouže tisíc malých odlesků zapadajícího slunce. Záclony v lehkém vánku tancují sambu a občas odhalí tu krásu na terase. V ruce má skleničku. Perfektní okamžik na fotku. Počkej. Moment! To není červené víno! "No, není, to my tu nemáme, ale máme koktejly," špitne Mandy. 'Aha, tak to jsem sem letěl úplně zbytečně?!" zamumlám, otevřu oči a dívám se znovu do svého poloprázdného pokoje na sídlišti. Hm, moje fantazie má opravdu zvláštní smysl pro humor, ale nedá se nic dělat, tu fotku stejně chci. 

A jak jsem to nakonec doopravdy fotil? :-) Nějak jsem si musel poradit :-)